Abstrakt
Kazatelství má ve františkánské řeholní rodině dlouhou tradici a řadí se zde vždy k prioritám. Nabízí totiž vhodnou příležitost k řádové sebeprezentaci, a tudíž i možnost, jak oslovit a získat dobrodince, na jejichž pomoci jsou tyto žebravé řády existenčně závislé.
Již František z Assisi byl úspěšný kazatel a v kapucínském řádu měl i mnoho neméně schopných pokračovatelů, například Vavřince z Brindisi či Prokopa Templina, kteří mj. působili i v českých zemích. Kapucíni se v potridentské církvi mohli věnovat kázání jen se svolením svých představených a podle jasně daných pravidel, tematicky měli vycházet zejména z františkánské spirituality, nesměli za ně přijímat jakékoliv odměny, měli se k nim dopravit výhradně pěšky apod.
V 17. století se v kazatelství začal objevovat nový směr, tzv. konceptuálního kazatelství, který mnohem více využíval symbolů, alegorií a exempel. Tento způsob kázání ovlivnil do značné míry i kapucínské kazatele, byť ti se měli dle výše zmíněných pravidel "konceptuálních kázaní" pokud možno vyvarovat.
Kazatelská činnost kapucínů nezřídka také vedla k řadě sporů, kdy členové řádu byli napadáni kvůli obsahu svých kázání, dále jim bylo vytýkáno, že jejich homiletická činnost odvádí věřící z farních kostelů a v neposlední řadě jim bylo "záviděno" i držení kazatelen v jiných kostelech, které nefungovaly při řádových klášterech. Všechny tyto spory je potřeba vnímat v rámci konkurenčního boje jednotlivých řeholních řádů a diecézního kléru o získání dobrodinců, čemuž mohla jakákoli pastorační, obzvláště kazatelská, činnost výrazně pomoci.