Autorky se v textu zabývají československou oficiální výstavní politikou v období tzv. normalizace v kontextu dobové genderové politiky. Na jednotlivých příkladech ukazují výsledky genderové politiky z hlediska procentuálního zastoupení žen-umělkyň na výstavách a jejich působení v institucích.
Zároveň se věnují fenoménu výstav propagujících ideu genderové rovnosti - tradičních výstav pořádaných k oslavám Mezinárodního dne žen a sérii výstav vzniklých u příležitosti Mezinárodního roku ženy, vyhlášeného OSN v roce 1975. Součástí interpretací je také genderová politika socialistického Československa, která v sedmdesátých a osmdesátých letech propagovala prorodinnou agendu, a dobový esencialistický diskurz, které ovlivňovaly výstavní politiku, výtvarnou kritiku i uměleckou produkci.