Tato studie se zaměřuje na analýzu rozsahu autonomie škol a jejich ředitelů v práci s lidskými zdroji a vliv míry autonomie na konkrétní vztah a pozici ředitele školy vůči učitelskému sboru. Rozebírá možnosti sestavování učitelského sboru, vybírání a propouštění jednotlivých učitelů, jejich rozvoj a nástroje evaluace, odměňování a řízení rozvoje.
Pro tuto studii jsou zvoleny dva školské systémy - německý a rakouský. Tyto dva systémy je možné považovat za centrálně řízené, přičemž se v posledních letech diskutuje a plánuje postupné posilování autonomie tamních škol.
Přes dlouhodobé snahy o posílení autonomie se nedávné reformy zaměřují spíše na standardizaci vzdělávacích výstupů, a tím zvýšení kvality vzdělávání. Prezentovaná zjištění jsou v tomto textu komparována se situací v České republice, což přispívá k hlubšímu pochopení role českého ředitele a jeho vztahu s pedagogickým sborem a zároveň jeho roli zasazuje do mezinárodního kontextu.
Z metodologického hlediska se jedná o komparativní studii doplněnou příklady autentických výroků respondentů působících na různých pozicích v rámci srovnávaných vzdělávacích systémů.