Abstrakt
Pojem "konec umění" označuje myšlenku amerického filozofa Arthura C. Danta, že umění v polovině 60. let 20. století dospělo v určitém smyslu ke konci, již poprvé formuloval ve stejnojmenné eseji v roce 1984.
Přestože tento text vyšel před více než třiceti lety, je stále předmětem odborného zájmu, který v posledních letech dokonce vzrůstá: byla vydána první monografie o Dantově pojetí konce umění (Bahlmann, 2015), teze je vztahována k současné diskuzi o kráse (Sedivy, 2016) a v neposlední řadě se objevují pokusy o reinterpretaci teze (Snyder, 2018). V tomto příspěvku se zaměřím právě knihu Stephena Snydera End-of-art Philosophy in Hegel, Nietzsche and Danto,1 konkrétně na jeho kritiku Dantova přístupu a na jeho alternativní čtení příběhu umění 20. století.
V první části příspěvku co nejpřesněji vyložím význam, který Danto tezi o konci umění připisoval, včetně distinkce mezi "historickým" uměním (uměním před koncem umění) a "post-historickým" uměním (uměním po konci umění), přičemž budu klást důraz na vymezení jeho pojetí osvobození umění od řídícího narativu v období pluralismu. Ve druhé části příspěvku se budu věnovat Snyderově kritice Dantovy teze a jeho vlastnímu narativu umění 20. století, který vychází z koncepce Ernsta Hanse Gombricha představené v knize Umění a iluze.
Pro porozumění Snyderově argumentaci je klíčové vysvětlení pojmu "struktura řešící problémy" (problem solving structure), protože má tato vlastnost umění zaručovat jeho kontinuitu s dějinami umění, čímž má být tvrzení, že umění dospělo ke konci, vyvráceno. Zároveň je třeba zohlednit i Snyderovu intepretaci Dantova chápání pojmů narativ a styl.
V závěru přistoupím ke komparaci pozic obou autorů, kdy si budu klást otázku, zda Snyderova revize řeší problémy Dantovy teze a zda je jeho kritika oprávněná. Přestože považuji Snyderův argument týkající se schopnosti umění řešit určité problémy za přesvědčivý, je podle mého názoru jeho vymezení Dantova chápání narativu a stylu příliš úzké.
Snyder, jak se budu snažit prokázat, opomíjí "utiskující" rozměr řídícího narativu a stylu, od něhož bylo umění po konci umění podle Danta osvobozeno. Jinými slovy Snyderova revize řeší pouze část problému, protože není schopna vysvětlit, proč se v současném umění nevyskytuje řídící narativ, který by si kladl nárok na univerzální platnost.