Abstrakt
Oldřich Blažíček patřil ke generaci, která se uplatnila se vznikem první republiky. Po roce 1918 se vypracovala celá plejáda představitelů nového společenského uspořádání, výtvarníků, architektů, malířů, sochařů, spisovatelů, hudebníků, ale také lékařů, právníků nebo ekonomů a především politiků, která střídala dosavadní řadu protagonistů právě rozpadlé rakousko-uherské monarchie.
Vznikala nová společenská a kulturní elita, nadšená pro ideje republiky a rychle dominovala ve všech odvětvích. Byla to příležitost, jaká se hned tak nenabízí, a ti schopní, nadaní a cílevědomí ji dovedli využít.
Oldřich Blažíček byl jedním z nich. Tak jako mnozí z této úspěšné generace přišel z venkova a svou pracovitostí a silou talentu záhy pronikl do kulturní smetánky.
Jeho tvorba měla úspěch, protože vycházela z pocitů a potřeb nové inteligence. Blažíčkovo dílo vzbuzuje pozornost svým širokým programem, zahrnuje krajinu, zátiší, květiny, portrét, figurální námět i architekturu.
Jsou to právě obrazy chrámových interiérů, jež tvoří v jeho díle vedle krajin zvlášť početný soubor charakterizovaný světelnou valérovou malbou a brilantní perspektivou prostoru. Podle rodinné tradice Blažíčkovo dílo, sestávající především z olejomaleb, dále z kreseb a několika sochařských portrétních bust členů rodiny, dosahovalo takřka dvou tisíc čísel.
Dílo bylo tedy velmi početné, dnes je jeho velká část rozptýlená jak ve státních českých i cizích galeriích, tak nám v dosud neznámých soukromých sbírkách doma i v zahraničí, zejména ve Vídni a mezi krajany ve Spojených státech amerických. Naše monografie uvádí přes osm set obrazů se známým majitelem a přes dvě stě obrazů, kter é byly už sice někdy publikovány a vystaveny, ale v současnosti nevíme kde jsou.
Oldřich Blažíček se nejprve vyučil malířem pokojů, v letech 1906 až 1909 studoval na střední Uměleckoprůmyslové škole u profesorů K. V.
Maška, J. Preislera a J.
Schikanedera, a v letech 1909 až 1912 navštěvoval pražskou Akademii, ateliér H. Schwaigera.
Hodně cestoval: roku 1910 navštívil Dubrovník, 1913 Itálii a Dalmácii, 1921 Rujanu, 1924 Bulharsko, Turecko a Rumunsko, 1925 Francii, 1927 Španělsko a Itálii, 1930 Norsko. Ve třicátých letech jezdil na Podkarpatskou Rus, nejčastěji do okolí Jasiny a na Slovensko, kde vznikla řada kostelních interiérů rustikálního i městského typu, například v Levoči, ve Spiši nebo v Kežmaroku.
Převládaly ovšem krajinné záběry, zejména si oblíbil podhorské krajiny se zalesněnými pahorky pod Král'ovou hol'ou, v okolí Vernáru a Polomky. Mimořádná schopnost zachytit interiéry architektur vynesla Blažíčkovi profesuru kreslení a malby na Vysoké škole architektury na ČVUT, kterou zastával v letech 1921 až 1939, 1931 působil i ve funkci děkana.
Byl členem a dlouholetým předsedou Jednoty umělců výtvarných (1912-1917 a od 1925), krátce členem Spolku výtvarných umělců Mánes (1917 -1925), od roku 1930 členem Sdružení výtvarných umělců moravských. Těžiště Blažíčkova významu je v zachycení české krajiny.
Po celý život se neustále vracel na rodnou Vysočinu do okolí Rožné, často na Valašsko na Štramberk, do Železných hor do okolí Slavíkova a Kraskova, často jezdil k Prostějovsku na Hanou a na Čáslavsko do Žehušic. Blažíček byl malířem plenéru, ve všech ročních obdobích maloval pod širým nebem, často v zimě, ale nejradši v předjaří, kdy taje sníh.
Dovedl rychle, lehkým a pružným úhozem Přitom svými obrazy rozdával radost a optimismus. Jeho krajiny dodnes upozorňují na úchvatnost přírody a jeho chrámové interiéry na klid a sílu víry.
V dnešním uspěchaném, přetechnizovaném a přepolitizovaném světě to není málo.