Článek představuje historickoantropologickou analýzu výzvy, kterou pro dobovou vojenskoinženýrskou ortodoxii představovaly teoretické texty Charlese Bisseta. Ty reagovaly na tzv. krizi permanentní fortifikace, vnímanou od poloviny 18. století.
Za prvé kriticky dekonstruovaly dosavadní standardní vaubanovské koncepty. Za druhé kladly důraz na podzemní dimenzi pevnostní války, tedy používání vojenské pyrotechniky v rámci permanentního protiminového systému.
Text argumentuje že právě toto byl hlavní důvod, proč byl Bisset ignorován britským vojenským inženýrským sborem a posléze přeřazen do zálohy, byť jeho patronem byl vrchní velitel ozbrojených sil, VIlém, vévoda z Cumberlandu. Text dospívá na základě zkoumání dobových precedentů k závěru, že podzemní dimenze pyrotechnického boje byla pro své aktéry dobově natolik drastická, že militární kultury ji stěží zvládaly modulovat - i když byla nepochybně efektivní, jak prokázala válka o rakouské dědictví.
To při nepřítomnosti jiných pramenů k Bissetově osobě, bylo s vysokou pravděpodobností důvodem, proč byl jeho inovativní příspěvek ignorován a on sám odstraněn z armády.