Tato stať je výrazně ovlivněna pronikavou intepretací Hegelovy Fenomenologie ducha, kterou pod titulem Hegelova fenomenologie světa předložila Tereza Matějčková. Stať vychází z otázky, co z hlediska časovosti dělá duch, který nahlíží rozum působící v dějinách, když tento rozum nahlíží jakožto věčně působící princip (motor) dějin.
Duch nevyhnutelně zaujímá perspektivu konce dějin. Tuto perspektivu ale neinterpretuji jako pokus vystoupit z dějin, popírat jejich časovost či přehlížet právě probíhající přítomné dění.
Neboť právě "nynějšek" má duch poznat tak, že v něm kulminuje věčně působící rozum. Z hlediska konce dějin či věčnosti duch v přítomném poznává to věčně přítomné (totiž Rozum).
K objasnění perspektivy konce dějin ji jednak krátce kontrastuji s Nietzscheho a Kantovým náhledem na konec dějin a jednak ji navrhuji připodobnit k "andělu dějin", kterého viděl Walter Benjamin na obraze Angelus Novus a který zděšen z přítomného couvá zády k budoucnosti.