Abstrakt
Žánr dokumentu (ať již fotografického, filmového či rozhlasového) představuje hraniční, periferní formu uměleckého projevu. Nikoli však objemem produkovaných děl či co do zájmu publika, ale pokud jde o hodnoty s dokumentem obvykle spojované: dokument sehráv á roli "nárazníkového pásma" mezi fikčními (tedy těmi typičtějšími) uměleckými díly na jedné straně a prostými sdělovacími výroky (či obrazy, nákresy, reportážemi, instruktážními filmy atd.) na straně druhé.
Tato perifernost se pak projevuje tím, že v případě dokumentu se otázka po specifické povaze hodnoty umění, hodnoty naší zkušenosti s ním, vtírá nejneodbytněji a zároveň v nejjednoznačnější podobě: Co mají dokumentární díla navíc oproti pouhým sdělením? Co více svým příjemcům nabízejí? Ve svém příspěvku bych se chtěl na půdorysu úvah o podstatě dokumentární tvorby věnovat problému doprovázejícímu moderní estetické myšlení v podstatě od jeho počátků, totiž napětí mezi dvěma na první pohled rozpornými postřehy o povaze estetické zkušenosti: na jedné straně představou estetické zkušenosti jako neoddělitelně spjaté s běžnou zkušeností, vyrůstající z ní, plynule v ní přecházející a ovlivňující ji (důraz na tento moment klade například pragmatismus, naturalizující teorie umění, jako je třeba evoluční estetika, anebo teorie metafory ukazující poetické užití jazyka jako rozvolňování pravidel stávajícího jazykového kódu a zdroj jeho vývoje); na straně druhé pak představou estetického prožitku jako zásadně odlišného od běžné zkušenosti, odtrženého od ní, stojícího vůči ní v příkrém kontrastu (obvyklá interpretace teorií estetického postoje coby postoje nezainteresovaného - Kantovy, Schopenhauerovy, Bulloughovy, Stolnitzovy, Casebierovy a mnohých dalších - která u těchto zdůrazňuje právě odtrženost od běžné zkušenosti). V případě dokumentárních děl lze toto napětí vysledovat mezi požadavkem zachování bezprostředního vztahu díla k běžné zkušenosti (dokumentární věrnost, pravdivost výpovědi a aktivizující síla) a zároveň jejího překročení (dokument má být odlišný od zprávy či reportáže, má jít o "kreativní uchopení skutečnosti" - Grierson).
Případ dokumentu umožní předvést, že oba uvedené vhledy do povahy estetické zkušenosti se ve skutečnosti v napětí nenachází; naopak, teprve jejich propojení, integrace obou v jedno vysvětlení může poskytnout adekvátní porozumění estetické zkušenosti. Takový návrh nachází oporu v některých současných teoriích estetické zkušenosti, které estetický prožitek charakterizují jako proces ztráty individuální perspektivy, upozadění vědomí sebe sama jako jedinečné osoby ústící v syntézu metaperspektivy - mnohdy integrující široké spektrum rozmanitých dílčích perspektiv - nabízené dílem (Thomas Hilgers, Paul Crowther).