Kapitola se zabývá otázkou funkcí komična v předmoderním rabínském judaismu. Popisuje vztah náboženských autorit, které jsou vlastně jedinými původci hebrejských textů, ke smíchovosti.
Ukazuje, že žertování je chápáno v rabínském judaismu jako degradující vůči předmětu výsměchu, a proto je typicky obráceno navenek: předmětem výsměchu jsou zejména nežidé. Vedle toho je z pohledu náboženských autorit smíchovost odsunuta do specifických a často ritualizovaných kontextů, ať už se jedná o svatby nebo o některé ze svátků (zejména Purim).