Abstrakt
Ve svém článku reagují autoři na nejednotné závěry plynoucí z judikatury i odborné literatury, pokud jde o otázku přípustnosti přičítání ziskuchtivosti jako obecné přitěžující okolnosti u tzv. obohacovacích deliktů. Autoři zastávají názor, že u těchto trestných činů je pachatelova vůle po zisku (zištnost) již pojmovým znakem skutkové podstaty (byť ne vždy explicitně vyjádřeným), a tudíž podmínkou trestní odpovědnosti, a jako taková by neměla být znovu zohledňována při ukládání trestu.
Součástí textu je pojednání o významu zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, přiblížení závěrů zahraniční (zejména německé) právní nauky a soudní praxe i poukaz na výjimku z uvedeného pravidla, kterou představuje naplnění určitého znaku ve zvýšené intenzitě.