Příspěvek pojednává o problematice abdukce. Nejdříve je představen vývoj koncepce abdukce v díle Charlese S.
Peirce, který se jako první v moderních dějinách abdukcí zabýval a který v průběhu svého života navrhl její dvě částečně odlišná pojetí: abdukci představil jednak jako jeden ze základních typů logických úsudků, jednak - v pozdějším období - jako nezbytnou etapu jakéhokoliv procesu vytváření nových hypotéz či teorií vysvětlujících určitý fenomén, kdy abdukce umožňuje generovat vysvětlující hypotézy a vybírat to z možných vysvětlení, které se v daném případě jeví jako potencionálně nejvhodnější. Představen je přitom katalog kritérii, které dle Peirceho a jeho následovníků usnadňují výběr nejlepší vysvětlující hypotézy.
Stranou úvahy nezůstávají ani Peircovy úvahy, co stojí za lidskou schopností abdukčního usuzování. Rozbor je doplněn o představení dvou základních směrů soudobého zkoumání problematiky abdukce.
V druhé části příspěvek identifikuje základní rody případů, ve kterých máme co dočinění s abdukčním usuzováním v právním myšlení. Pozornost je věnována zejména jeho využití v praktickém myšlení, a to jmenovitě situacím, kdy abdukční usuzování přispívá k nalezení kauzálního vysvětlení určitého právně-relevantního jevu, k právnímu posouzení skutkového stavu a k formulaci interpretačního závěru nejasného ustanovení.
Je přitom zvažováno, jak kritéria určující pro výběr vysvětlující hypotézy, resp. i znalosti samotné abdukce, mohou přispět k pro-systémové právní interpretaci a aplikaci, a tedy napomáhají snižovat iracionalitu a libovůli těchto procesů. V rámci zkoumání této otázky je jako jeden z hlavních problémů stávající právní vědy i praxe shledána neexistence dostatečných výkladových pravidel, jež by řešily kolize mezi interpretačními závěry získanými na základě různých dílčích výkladových metod.