Abstrakt
Virus hepatitidy C (HCV) je RNA virus z čeledi Flaviviridae. Je považován za hlavní příčinu rozvoje jaterní cirhózy ve vyspělých zemích světa.
Rozlišit lze celkem sedm genotypů HCV a mnoho desítek subtypů. Prevalence jednotlivých genotypů a jejich subtypů se významně geograficky liší.
HCV patří mezi původce ze skupiny krví přenosných infekcí, proto je jeho epidemiologie vázána zejména na úroveň zdravotnického systému (transfuzní služby) a na problematiku zneužívání drog v jednotlivých regionech. Klinický obraz akutní infekce je v naprosté většině případů zcela asymptomatický nebo oligosymptomatický, a akutní infekce je tak vzácnou diagnózou.
Chronická infekce žádné klinické příznaky až do stadia jaterní cirhózy rovněž nevyvolává. Diagnóza se opírá o sérologické metody, zejména o průkaz sérové HCV RNA.
Stadium jaterního postižení se následně verifikuje použitím neinvazivních metod. V současnosti především použitím tranzientní či ultrazvukové elastografie.
Protivirová léčba je indikována prakticky u všech diagnostikovaných nemocných. Jediné doporučované léčebné režimy jsou dnes založeny na podání kombinace přímo působících virostatik.
Jakékoliv jiné léčebné režimy nejsou dnes v léčbě HCV indikovány. Režimy s virostatiky mají účinnost pangenotypovou (jsou účinné u všech genotypů HCV), vyléčení infekce je dosahováno v přibližně 97 % případů a všechny režimy jsou provázeny nežádoucími účinky srovnatelnými s placebem.
Kritériem vyléčení infekce HCV (a měřítkem účinnosti léčebných režimů) je dosažení setrvalé virologické odpovědi. Tato je definována jako negativní sérová HCV RNA ve 12. týdnu po skončení léčby jakýmkoliv léčebným režimem.