Abstrakt
Příspěvek analyzuje český přístup k míře důkazu v civilním soudním řízení. Jakou průkaznost musí osvědčit důkazní prostředek, aby na jeho základě bylo možné považovat procesní tvrzení za dokázané? Po shrnutí vývoje v této oblasti v uplynulých desetiletích (včetně nekompromisně prezentovaného požadavku "materiální pravdy" v totalitním období) se příspěvek věnuje nedávným rozporům mezi Nejvyšším soudem a Ústavním soudem.
Zatímco Nejvyšší soud vytrvale prosazoval absolutizovaný důkazní standard v podobě potřeby dosažení úplné jistoty na straně soudu bez jakéhokoli náznaku pravděpodobnosti, Ústavní soud se pokusil tuto linii zvrátit tím, že připustil pravděpodobnost jako legitimní faktor v důkazním řízení. Zdá se ovšem, že oba tyto postoje neberou v potaz subjektivní přístup k míře důkazu, který má v českých podmínkách přirozenou tradici.
Subjektivní doktrína vyžaduje v praxi citlivější zacházení - ve smyslu propojení důkazních nároků a hmotněprávního základu věci, zejména v podobě prima facie důkazu v návaznosti na skutkové domněnky.