Ötzi, Irský obr a další ve světle práva: právní povaha a standard důstojného zacházení se zemřelým lidským tělem
Abstrakt
Problematika právní povahy zemřelého lidského těla a přípustného zacházení s ním se dotýká některých základních otázek lidské existence, mravnosti a práva. Přesto není zcela najisto postaveno, za jakých okolností může být lidské tělo považováno za věc a jaké zacházení s ním je v rozporu s právem.
To se týká především situací, kdy se neuplatní postmortální ochrana prostřednictvím nároků osob zemřelému blízkých, zejména tedy při nálezech neidentifikovaných těl nebo těl osob dávno zemřelých. Článek vychází z platného českého práva a jeho výkladu ve smyslu Roučkova a Sedláčkova pravidla, podle něhož je lidské tělo věcí, pokud se v něm již nesluší spatřovat tělo určité zemřelé osoby. Obhajuji přitom hypotézu, že uvedenému pravidlu je v obecné soukromoprávní rovině vhodné rozumět jako abstraktní určitosti, tedy přináležitosti k lidskému druhu, přičemž jeho aplikace bude omezena časem, který uplynul od smrti zemřelého, neboť potencialita rozporu konkrétního způsobu zacházení s tělem s veřejným pořádkem i dobrými mravy se s plynutím času snižuje.
Alternativním důvodem pro zařazení zemřelého těla do kategorie věcí v právním smyslu může být uplatnění konceptu work and skill exception. Dále jsou v článku dovozena obecná pravidla pro určení standardu důstojného zacházení se zemřelým tělem v konkrétních případech.
Tento standard je třeba chápat subjektivizovaně tak, aby umožnil zohlednění skutečných či předpokládaných přání zemřelého s tím, že naložení s tělem nesmí být v hrubém rozporu s představou společnosti o důstojnosti lidského těla. Pietní ochrana pak může být proporcionálně omezena ve veřejném zájmu.