Kapitola zkoumá otázku kontinuity exhortace Amoris laetitia z hlediska kontinuity magisteria církve. Autor vychází z příkladu deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae II. vat. koncilu.
Dále autor poukazuje na prvky nutné kontunuity v exhortaci papeže Františka, stejně jako na nové prvky, které dále rozvíjejí Tradici a hledají odpovědi na nové problémy. V závěru autor navrhuje rozšíření teologické reflexe na základě Amoris laetitia, která by se zabývala účinky křestní milosti u lidí, kteří před přijetím křtu žili ve svazcích, které jsou z hlediska kanonického práva nelegitimní.