Kapitola se věnuje mezikulturnímu transferu představ o idejích občanské společnosti a liberalismu u děkabristů, aristokratických aktérů povstání v roce 1825. Klasifikuje osm zdrojů, z nichž za klíčové považuje studium, osobní zkušenost, působení ve společenských centrech a tajných společnostech.
Dále využívá modernizační teorii, analyzuje programové dokumenty a dochází k závěru, že děkabristé nebyli zastánci liberalismu, navíc ani nebyli schopni percipovat ústavní a sociopolitické myšlenky a transferovat je dalším sociálním skupinám. Děkabristé plánovali zavést občanské svobody pro svůj stav, nepočítali se spolupůsobením nevolníků a měšťanů v parlamentu či ústředních orgánech státních moci a nevyjadřovali se k ideálu politicky rovnostářské společnosti.
Většina z nich chtěla zachovat výsadní postavení šlechty a ústavou omezit panovníka. Požívali šlechtických privilegií a v ruské společnosti neměli konkurenta ve třetím stavu, který by bojoval proti šlechtickým privilegiím a za individuální svobody pro všechny občany.