Abstrakt
Kritika je považována za jeden z nejctihodnějších úkolů sociálních věd, a to zejména má-li vést k emancipaci lidí utlačovaných pro svou jinakost. Setkáváme se však i s kritikou kritiky coby utlačivého prostředku nahrazujícího dle libosti zjevné činitele odhalené jako "fiktivní" syntetickými objekty, které kritik sám považuje za "skutečnější".
Náš příspěvek chápe radikální kritické gesto jako pragmatický prostředek sloužící k reorganizaci ne/způsobilostí. V první části vyznačujeme spolu s Josém, člověkem označeným za duševně nemocného, tři kritická gesta.
Paranoické gesto tajného spolčení, naturalizující koncept nemoci i sociologizující kritika stigmatu směřují k zásadnímu překreslení souřadnic ne/způsobilosti, jejich emancipační potenciál však maří komplikovaná provázanost ready-made objektů, které aktérům nabízejí jako náhradu jejich vlastních motivů. Josého snaha o zotavení tak závisí předevš ím na delikátním vyvažování dekonstrukce a komponování.
Podobá se tak opatrnému našlapování laických i profesionálních kritiků v poslední části textu, v níž se spolu s Hanušovými snažíme řešit problémy života s demencí. I když i zde má kritika své místo, v blízkém etnografickém setkání ve víru potíží jde spíše o společné formulování záležitostí péče, při němž se zjevným i ne-zcela-zjevným činitelům přiznává jejich působnost.