Abstrakt
ÚČEL STUDIE Atlantoaxiální rotační dislokace (AARD) se většinou vyskytuje u dětí a převažující většina případů je úspěšně zvládnuta neoperačním léčením. Chirurgická intervence je nutná u pacientů, u nichž selhala neoperační léčba, v případě opakovaných dislokací au pacientů s anatomickými defekty atlantoaxiálního komplexu. Účelem předkládané studie je radiologické a klinické hodnocení pacientů s AARD chirurgicky léčených na našem oddělení.
MATERIÁL A METODY V období od roku 2001 do roku 2017 bylo na našem oddělení chirurgicky ošetřeno celkem 15 pacientů s AARD, a to 6 mužů a 9 žen ve věku 5-72 let, s průměrným věkem 27,3 let. 8 pacientů bylo mladších 18 let. Kromě pravidelných kontrol byli všichni pacienti vyšetřeni také na konci studie, což znamená při sledování 12 až 214 měsíců, tj.
V průměru 112,1 měsíce po operaci. Ve studii byla sledována a hodnocena anatomie atlantoaxiálního komplexu a kraniocervikální křižovatka, průběh chirurgického zákroku, korekce deformity, kostní fúze, klinický stav pacienta a komplikace.
Klinické hodnocení bylo provedeno za použití vizuální analogové stupnice (VAS) pro bolest krku a indexu postižení krku (NDI). Všechny parametry byly statisticky vyhodnoceny na úrovni p pod 0,05.
VÝSLEDKY U všech 15 pacientů předcházela operace neúspěšné neoperační léčbě. Období mezi rotací a operací bylo 4 dny až 48 měsíců s průměrnou hodnotou 11,3 měsíce.
Všichni pacienti zahrnutí do studie vykazovali intaktní osu dens, ostatní pacienti byli ze studie vyloučeni. U 10 pacientů byla jejich hlava otočena doleva, u 5 pacientů doprava.
Přední atlantodentální interval (ADI) byl 2-7 mm se střední hodnotou 3,5 mm. Ve 13 případech byla ADI menší než 5 mm, ve 2 př ípadech byla větší.
Podle klasifikace Fielding a Hawkins bylo 9 případů typu I, 4 případy typu II a dva případy typu III. Podle Ishii et al. klasifikace, byly identifikovány 2 případy typu I, 12 případů typu II a jeden případ typu III.
U 9 pacientů byly v historii nalezeny predispoziční faktory, konkrétně 7 případů traumatu, 2 případy infekce. Předoperačně byla pozorována vzájemná rotace C1-C2 z 7,0 stupňů na 60,0 stupňů se střední hodnotou 27,3 stupňů, zatímco po korekci to bylo od 1,0 stupňů do 7,0 stupňů se střední hodnotou 3,9 stupňů (p <0,05).
Boční sklon byl 3,4 stupně - 23,6 stupňů před operací s průměrnou hodnotou 9,9 stupňů a 0,7 stupňů - 4,0 stupňů po korekci se střední hodnotou 2,2 stupňů (p <0,05). Pooperační ADI se pohybovala od 1 do 3 mm, se střední hodnotou 1,9 mm (p <0,05).
Kostní fúze C1-C2 nebo C1-C2-C3 byla dosažena ve všech relevantních případech (N = 13, 100%), u dvou pacientů byla použita dočasná fixace. Průměrná hodnota VAS pro bolest krku byla 6,3 předoperačně, 1,0 (p <0,05) v jednom roce a 1,0 (p <0,05) opět při závěrečném vyšetření.
Průměrná hodnota NDI byla předoperačně 50,4%, 9,3% (p <0,05) po jednom roce a 9,5% (p <0,05) při závěrečném vyšetření. Všichni pacienti, u kterých jsme operovali, uvedli, že se znovu podrobí operaci.
DISKUSE Ve srovnání s ostatními autory do naší skupiny pacientů patřilo překvapivě mnoho dospělých pacientů (46,7%) s vysokým procentem neurologických defektů (33,3%). V souladu s literaturou byla příčina rotace odhalena v 60% případů.
Na našem oddělení je korekce preferována u všech pacientů, zatímco u pediatrických pacientů fixace in situ způsobuje vývojové deformace obličeje a krční páteře. Byla potvrzena vysoká úspěšnost kostní fúze (13/15, 13 = 100%) a také přechodná atlantoaxiální fixace byla úspěšně použita u dvou pacientů, oba s traumatickou etiologií.
ZÁVĚRY Pokud selže neoperativní léčba, je chirurgická korekce AARD vhodnou léčebnou metodou, která zajišťuje příznivé umístění atlantoaxiálního komplexu, zlepšuje klinický stav pacienta a zabraňuje asymetrickému vývoji obličeje u dětí. Fixační technika Goel-Harm a fúze C1-C2 jsou u nás považovány za metodu volby u starších pediatrických a dospělých pacientů.