Asthma bronchiale je jedním z nejčastějších chronických onemocnění, které ve většině případů dobře reaguje na léčbu. U cca 5 % pacientů je ale přes maximální snahu pacienta i lékaře dosažení kontroly astmatu problematické.
Podle doporučení Globální iniciativy pro astma by u pacientů, jejichž astma není pod dostatečnou kontrolou přes léčbu vysokými dávkami inhalačních kortikosteroidů v kombinaci s dlouhodobě působícími β2-agonisty (long-acting β2-agonist, LABA), měla být dána přednost cílené biologické léčbě před dlouhodobou systémovou kortikoterapií. U pacientů s těžkým eosinofilním astmatem - tedy těch, kde je přítomný těžký eosinofilní zánět dýchacích cest spojený obvykle se zvýšeným počtem eosinofilů v krvi - máme možnost indikovat terapii zaměřenou na ovlivnění signální dráhy interleukinu 5 (IL-5), v indikovaných případech i anti-IgE terapii nebo biologika blokující účinek interleukinu 4 (IL-4) a interleukinu 13 (IL-13).
Výběr potenciálních respondérů biologické léčby astmatu obecně i z hlediska jednotlivých biologik je ale nadále poměrně komplikovaný.