Abstrakt
Studie se zabývá problematikou poválečné repatriace, jako specifického typu přesunů obyvatelstva v poválečné Evropě roku 1945, které dle názoru některých badatelů stojí na počátku moderní uprchlické politiky. Snahou předkládaného článku je nalézt východiska, o která se péče o tzv.
Displaced Persons a organizace jejich repatriace po skončení druhé světové války opírala. Již během války se předpokládalo, že půjde o problém značného rozsahu, jednání a plány proto byly rozvíjeny na nejvyšších vládních úrovních a v rámci mezinárodních jednání o poválečné obnově.
Samotnou organizaci následně zajišťovaly zejména orgány UNRRA a SHAEF ve spolupráci s repatriačními institucemi jednotlivých států. Československo od počátku na veškerých jednáních participovalo skrze své představitele v exilové vládě v Londýně. Vlastní zástupce mělo i ve všech výborech plánujících budoucí koncepce řešení problému Displaced Persons a jejich repatriace.
V průběhu jednání se Československo vymezilo vůči mezinárodním dohodám některými specifickými požadavky, zejména národnostní otázkou a odmítnutím repatriace Němců a Maďarů do Československa. Vláda v tomto směru vydala i zvláštní nařízení repatriačním styčným důstojníkům.
Ve studii je zároveň stručně nastíněna poválečná organizace repatriace v samotném Československu.