Studie pojmenovává rozporuplné individuální strategie, kterými vybrané osobnosti české výtvarné scény reflektovaly totalitu. Omezuje se především na dva zlomové momenty české poválečné historie - stalinismus let 1948-1953 a konec 70.let.
Poukazuje na složitý vztah estetické hodnoty a politiky, kde porušení rovnováhy vedlo snadno k uměleckému propadu, a naopak představuje díla vymezující se vůči totalitě úspěšně. Komentář doby v díle Jiřího Koláře je konfrontován s postupy dalších umělců.
Dokládá, že zpětné hodnocení nemusí být totožné s tím, jak byla díla vnímána v době svého vzniku, a že v tomto smyslu přežívají stereotypní představy. Důležitou roli mohla zprvu hrát i díla, která zpětně hodnotíme jako příliš doslovná, anebo díla, která v kritériích dnešního diskurzu formálně patří až na pomezí [politického] kýče.
V delší perspektivě ovšem zároveň lze v tvorbě některých umělců vedle dobového významu nalézt i nadčasovou působivost.