Abstrakt
Vycházíme z Husserlova pozdního textu o statutu filosofie v rámci dějin, abychom vyjasnili imanentní genezi smyslu zachytitelnou v dějinách filosofie. Husserl ukazuje, že filosofie v jejím původu obsahuje podstatný typ naivity, slepoty vůči žitému světu, obsaženému v každém teoretickém aktu.
Tato specifická slepota vede k sebevýkladu filosofie jako vědy o universu jsoucna. Ale tato sebe-interpretace se zároveň nemůže udržet a důsledkem je situace, kterou Husserl charakterizuje jako nebezpečí filosofie.
V tomto textu se snažím ukázat, že Husserlovo známé diktum o filosofii jako dosněném snu nevyjadřuje jeho vlastní pozici, ale specifickou interpretaci filosofie uvnitř jejích vlastních dějin. Husserl dává tento smysl filosofie do závorky, aby dotázal jeho podstatu.
Z tohoto dějinného zamyšlení získává nový způsob interpretace filosofie jako svého druhu básnění (Dichtung).