Abstrakt
Výstava Markéty Magidové v prestižní galerii současného umění Futura prezentovala její nový půlhodinový film o genderových aspektech konstrukce choreografie pro hromadné skladby na Všesokolském sletu (2018) a řadu nových soch usouvztažňujících roli ženy, skupinová cvičení a odkazy na bruselský styl. Kurátorský text Caroline Crzyszton: "Obloukem připažit s nekonečnem" je jedním z popisů pohybů, které můžeme najít v manuálu cvičení Siluety sdružení Sokol.
Mnohé z instrukcí k pohybům, o kterých se můžeme dočíst v tomto manuálu, jsou datovány, popsány archaickými jazykovými kódy, převážně nesrozumitelnými pro mladou generaci cvičenců, stále se účastnících Sokolských setkání a sletů. Stejně jako přísný formáln í aspekt přepisů masových choreografií do psaného textu, které v sobě nesou svoji vlastní historii a standardy, zkoumala Markéta Magidová déle než rok i způsoby fungování a estetiku Sokolské hromadné gymnastiky v českých zemích.
V roce 2018 se umělkyně zúčastnila osmnáctého Všesokolského sletu, obrovského skupinového vystoupení cvičenců gymnastiky všech věkových skupin v Praze, jehož záměrem bylo připomenout si sto let od vzniku Československa. Sokol, původně vytvořený k obraně myšlenky "nezávislého, zdravého a silného člověka", byl po desetiletí převážně mužskou aktivitou.
Dnes ale tvoří převážnou většinu účastníků udržujících tuto tradici starší ženy. Můžeme se zde ptát, jestli může tahle změna rovnováhy souviset s nepopíratelnou změnou role a důležitosti Sokola ve společnosti v posledních desetiletích.
Navzdory relativní nekonzistentnosti sokolské ideologie ve vztahu k jeho politickému kontextu bylo vždy jeho cílem znázorňovat sílu jedince v rámci silného národa, symbolizovat sílu kolektivu sjednoceného jedním cvikem či vytvořeným vzorem. Nicméně, v postkapitalistické společnosti, ve které je prosperita jednotlivců nejlépe definována v protikladu k potřebám komunity, ztratil Sokol svou prvořadou humanistickou ideologii a stal se tak jen spíše staromódní tradicí, zpravidla nesprávně spojovanou s komunistickými přehlídkami.
Tradicí udržovanou v současnosti ženami, které v dlouhých rozhovorech s umělkyní, zdokumentovaných napříč výstavou, budí zdání, že se sportům v Sokolu věnují pouze z domácích nebo nostalgických důvodů. Je ale nostalgie vždy kosmetickým filtrem skrývajícím submisivní chování? Podřízenost starým zvykům, starým vzorům, jednoduššímu utváření reality? Nebo jsou právě naopak tyhle ženy spíš odvážné v tom, že v ítězí nad populární ideou individualismu, že nesou tradici minulosti, avšak s přáním něco změnit, přispět k lepší budoucnosti? V hlavním video díle této výstavy mluví protagonisté Sokola, zatímco můžeme sledovat ancistruse v akváriu.
I když se prehistorický vzhled rybí anatomie může zdát odpudivý, ve skutečnosti používají své ústa, aby se přisály na stěny akvária a "čistily" je. Na konci videa se jim konečně podaří uniknout z akvária a jeho ruin, osvobodí se.
Studie vzorů v Sokolských "hromadných ornamentech", jejich choreografií a estetických odkazů je na výstavě Markéty Magidové dávána také do souvislosti s estetikou Bruselského stylu, nejpopulárnější vlny designu architektury a nábytku v pozdních padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech v Československu. Jestliže se vztah mezi těmito dvěma styly nezdá být zřejmý v první historické lekci, skrze instalace se stává zřejmým, že Markéta Magidová nejenom našla určité spojnice mezi pohyby tanečníků ze Sokola a kusy Bruselského nábytku, ale také pojmenovala moc teatrálnosti a dekoru přenášet ideologie.
A skutečně, úspěch Bruselského stylu byl za komunistické éry tak obrovský (po svém mezinárodním triumfu na EXPO v roce 1958, kde byl československý design prezentován jako moderní v protikladu k předchozímu a stalinistickému socialistickému realismu), že se na další dvě desetiletí rozšířil po celé zemi. Nový styl dokonce nahradil konzervativní socialistickou estetiku ve většině domovů a stal se, když už ne přímo doktrínou, tak alespoň všeobecně uznávaným standardem, jiskřičkou utopie na domácím poli každého občana.