V roce 1984 proslovil americký filozof Arthur C. Danto tezi, že umění dospělo ke konci.
Přestože uplynulo již více než třicet let od vydání článku "Konec umění", filozofové stále přicházejí s novými interpretacemi této teze. Ačkoli je konec umění předmětem odborné analýzy, je otázce jejího původu věnována jen minimální pozornost.
Dantova teze je tak stále identifikována se slavnou Hegelovou myšlenkou, že pro nás umění je a zůstává čímsi minulým. Oproti této intepretaci argumentuji, že Dantova teze nebyla inspirována pouze Hegelem, ale především četbou Thomase Kuhna, Alexandra Kojèva a Josiaha Royce.
Pokud jde o samotného Hegela, mým cílem bude prokázat, že Dantovi nebyly inspirací Hegelovy přednášky z estetiky, které v ČR vyšly pod názvem Estetika, ale Fenomenologie ducha. Celkové vyznění teze pak dotvářely Dantovy vlastní úvahy o povaze historického vysvětlení a charakteristika pojmu narativu především.
Proto představuje, jak hodlám prokázat, Dantova teze o konci umění originálnější přínos pro filozofii umění než se má obecně za to.