Abstrakt
Účelem publikované stati je podat komentář k § 16 občanského zákoníku a vysvětlit, proč je rozdíl mezi fyzickou a právnickou osobou z hlediska možnosti vzdát se právní osobnosti, a svéprávnosti. Právní osobnost náleží jak fyzické, tak právnické osobě.
V okamžiku, kdyby se jí kdokoli vzdal, stal by se z něj pouhý objekt právních vztahů. Právě to však zakazuje § 16 občanského zákoníku a proto by se k právnímu jednání, kterým se kterákoliv osoba vzdávala své právní osobnosti, nepřihlíželo.
Jiná situace však nastává, pokud jde o svéprávnost, která v pravém slova smyslu může náležet pouze fyzické osobě, na rozdíl od osoby právnické. Proto se také pouze fyzická osoba nesmí svéprávnosti - v rozsahu v jakém ji náleží- vzdát.
Pokud by právní jednání, jehož přímým účelem, anebo i implicitní důsledkem bylo, že dotyčná fyzická osoba stává fakticky závislou na moci jiné osoby (ať už fyzické či právnické) v důsledku čehož by nastalo omezení svéprávnosti této fyzické osoby, bude se jednat o právní jednání zdánlivé, ke kterému se nepřihlíží (§554). Vzhledem k tomu, že právnická osoba svéprávná není a jedná vždy jen zástupcem, nemůže se ani své svéprávnosti vzdát.
Na obdobné právní jednání, kterým by právnická osoba delegovala svoji způsobilost právně jednat tak nelze nahlížet způsobem, že se právnická osoba vzdává své svéprávnosti. I když se jedná o 2. vydání, text je zcela nový, protože autor nebyl členem autorského týmu 1. vydání.