Abstrakt
Článek analyzuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 ze dne 12. 4. 2015, které se týká náhrad při usmrcení. Dospívá přitom k závěru, že jde o jednoznačný krok zpátky, jež by víceméně zakonzervoval nevyhovující právní stav, který se nový občanský zákoník snažil změnit.
Předmětné rozhodnutí je v rozporu nejen se samotnou textací a smyslem § 2959 NOZ, ale též s judikaturou Ústavního soudu, který požaduje proporcionalitu náhrad napříč celým spektrem náhrad nemajetkových újem. Zájmem justice by mělo být zabránění stavu, který by se dal nazvat sekundární viktimizací sekundárních obětí, tedy situacím, kdy rodinní příslušníci nejprve utrpí újmu v důsledku smrti blízké osoby a následně jim další újmu způsobí justice nepřiznáním adekvátní náhrady, případně tím, že již přiznaná adekvátní náhrada je jim nepřiměřeně snížena nadřízeným soudem. Článek pak navrhuje řešení, které představuje spravedlivou rovnováhu mezi právy a povinnostmi všech zainteresovaných subjektů.