Kapitola analyzuje služební vztahy jakožto specifickou skupinu dalších právních vztahů účasti na práci, která je i přes extenzivní interpretaci Úmluvy ze strany Evropského soudu pro lidská práva a trvalé snahy o co nejširší uplatnění práv zaměstnanců vykonávajících závislou činnost pro stát nadále na vnitrostátní úrovni řazena výlučně do veřejnoprávních vztahů. Na uvedené téma nahlíží šířeji optikou soukromého práva, jeho pojmoslovím, instituty a přesahy do služebních vztahů.
Autorka se podrobněji zabývá v této souvislosti zejména legislativní terminologií a institutům v oblasti náhrady škody.