Abstrakt
Antropocén představuje v současné diskusi pojem navýsost mnohoznačný. Jiný význam má pro přírodovědce, jiný pro vědce společenské, jiný pro širokou veřejnost, jiný jakožto operativní pojem politický. Jeho rychlé zdomácnění v různorodých sférách však na fenomenální rovině představuje samo o sobě určité datum, které odkazuje k antropocénu jakožto nepominutelné společenské realitě, referující o duchu doby a vyjadřující naše porozumění světu i sobě samým. Tento příspěvek proto vybízí, aby byl antropocén zkoumán v kontextu filosofie dějin právě jako výraz našeho dějinného sebeporozumění, a klade v tomto smyslu několik otázek. Upozorňuje zvláště na: (1) akademickou rovinu diskuse, v níž opět ožívají otázky po vzájemném vztahu vědy a filosofie, (2) "lidové podání" antropocénu, kde se profiluje jako fenomén kvazináboženský, (3) implikace pojmu antropocén pro dějinnou periodizaci, (4) antropocén jakožto politikum. Antropocén generuje svého druhu metanarativ, který pracovně nazývám "epos o antropocénu". Domnívám se, že jeho rychlé rozšíření souvisí mimo jiné s bytostnou potřebou vyplnit současné hodnotové vakuum, avšak že spolu s tím také přijímáme názory, které jsou svou samou podstatou sebedestruktivní. Tento jev chápu jako vrcholně dekadentní výraz člověka doby pozdní. Příspěvek není ani zdaleka vyčerpávajícím pojednáním, ale snaží se nastolit otázky, které mi v diskusi o antropocénu vyvstávají jako význačné či obzvláště palčivé, a které by snad neměly zůstat stranou.