Druhá generace migrantů má menší vazby na zemi původu svých rodičů, přesto prožívá určitou podobu jinakosti. Druhá generace většinou využívá veškeré možnosti socializace (školy, ulice, média) v přijímající zemi, zároveň je vlastní rodinou socializována i v sociálním poli zemi původů svých rodičů.
Děti migrantů mají, oproti dětem majoritní společnosti, rodiči internacializovány hodnoty, praktiky (jednání) a zprostředkován sociální kontakt země původu svých rodičů. Tyto děti se nemohou zcela identifikovat se zemí původu svých rodičů a zároveň jejich pocit sounáležitosti nemusí být ani plně se zemí přijímající.
Určité rozkročení v identitě migrantů druhé generace zastřešuje jejich jedinečnou identitu nad oběma zeměmi. Děti, na kterých popisuji transnacionální identitu, jsou pražské děti migrantů z různých zemí původu, které spolu využívají jako lingua franca anglický jazyk, děti se společně setkávají na území Prahy v mezinárodní komunitě, na různých místech, pravidelně na organizované mimoškolní volnočasové aktivitě.
Společným rysem je jejich transnacionální identita, jejich jinakost vůči majoritě, která se v této společnosti setkává a naplňuje ji.