spěvek představuje čtyři konceptuální mody vztahu městského centra a periferie obecně (mimoběžnost - trhlina - úpadek - závislost) jako podmínky možností pro rétoriky potenciálu periferních oblastí (revizních, revitalizačních apod.), které z nich zpětně čerpají a na ně reagují. Tyto mody chápeme jako založené v diskurzivních procesech a strategiích periferizace a centralizace (Henri Lefebvre, Mustafa Dikeç) na vertikální linii v rámci partage du sensible (JacquesRancière), kdy je periferie skrze ně vztažená vždy k centru, které je garantem identity.
Takto vztažená k centru je rétorika potenciálu vedena logikou nedostatku a nápravy. Nehodláme řešit tuto logiku v rovině sociální reality a politiky (a na této rovině ji tedy zpochybňovat nebo afirmovat), ale spíše v rovině, kde se "formy odlučují od příčin a účelů a vytvářejí soběstačný systém hodnot" (Roland Barthes) - tedy ve chvíli, kdy vstupuje do pole estetické, diskurzivní analýzy.
Naproti (nebo vedle) stavíme potenciál autonomie. V tomto případě jsme se inspirovali koncepcemi jako Off-modern (Svetlana Boymová) nebo peripheral aesthetics (Fredric Jameson) apod.
Rozvinutím autonomie chceme v rétorice potenciálu otevřít/nalézt rovinu horizontální, která zohledňuje ty aspekty perifernosti, jež nejsou odvislé od centra a tím unikají logice nedostatku a nápravy. Vše se pokoušíme demonstrovat na konkrétním příkladu Ústí nad Labem.