ÚČEL STUDIA Roztržení ligamentu Scapholunate (SL) se často vyskytuje společně se zlomeninami distálního poloměru. Pokud to není diagnostikováno a léčeno, vyvíjí se nestabilita a nakonec se projeví jako artritické léze známé jako scapholunate advanced collapse (SLAC) zápěstí.
Cílem této studie bylo zaznamenat výskyt přerušení SL vazu u pacientů léčených konzervativně pro vytěsněné zlomeniny distálního poloměru a zjistit, které typy zlomenin jsou nejčastěji spojeny s poraněním SL vazu. MATERIÁLY A METODY Do studie bylo zahrnuto celkem 75 pacientů léčených konzervativně pro zlomeniny distálního rádiusu v letech 1997-98.
Skupina zahrnovala 41 žen a 34 mužů, se zlomeninami pravé horní končetiny u 44 a zlomeninami levé horní končetiny u 31 pacientů. Všichni byli v aktivním věku, tzn. např. mezi 18 a 60 lety, a přišla na kontrolu 3 roky po zranění.
Byli vyšetřeni na rentgenové nálezy nestability SL a známky vývoje SLAC. Rentgenové snímky získané po poranění a snímky pořízené po redukci a poté po spojení kosti byly retrospektivně vyhodnoceny, aby se zjistily známky nestability SL.
Počáteční zlomeniny byly kategorizovány podle klasifikace AO a pro každý typ zlomeniny bylo vyhodnoceno procento pacientů s koexistující nestabilitou SL. VÝSLEDEK Ve skupině 75 pacientů vyšetřených 3 roky po poranění vykazovalo 16 (27%) zápěstí rentgenové známky nestability s vývojem SLAC u 13 pacientů a žádné artritické léze u tří pacientů.
Všichni pacienti s nestabilitou SL hlásili bolest, omezený rozsah pohybu v zápěstí nebo sníženou sílu sevření. Distribuce nestability ve vztahu k typu zlomeniny AO, vyjádřená v procentech, byla následující: Nestabilita SL spojená se zlomeninou typu A2 byla zjištěna u 38 %, se zlomeninou typu A3 u 17% a u typu B u 25% pacientů.
Nestabilita SL byla spojena s typem C1, typem C2 a typem C3 u 21%, 27% a 8% pacientů. U rentgenových snímků pořízených po redukci byly známky poškození SL vazu zjevné u 56% těchto pacientů.
Radiografické nálezy 6 týdnů po poranění prokázaly známky nestability SL až u 81% pacientů. DISKUSE Naše výsledky ukazují, že nestabilita SL se vyskytuje ve spojení se zlomeninami typu A2 a A3, ve kterých je traumatická síla "použita" k přerušení distálního poloměru a následně, kvůli karpální supinaci, k přerušení SL vazu.
U zlomenin typu B1 je SL disrupce výsledkem avulzní zlomeniny radiálního styloidního procesu v důsledku ulnární odchylky zápěstí. Retrospektivní hodnocení rentgenových snímků odhalilo, že bezprostředně po snížení byly zjevné příznaky nestability SL v 56% případů.
V této fázi mohl být stav léčen K-drátovou transfixací a opětovným připojením SL vazu. Po 6 týdnech byl u 81% pacientů nalezen radiografický důkaz narušení vazů SL.
I v této fázi by bylo možné opravu provést buď opětovným připojením nebo rekonstrukcí vazu. Z těchto výsledků je zřejmé, že hodnocení radiografických nálezů po redukci a během sledování by se mělo kromě příznaků kostní unie soustředit také na další změny v zápěstí.
ZÁVĚRY Zlomeniny distálního poloměru již nejsou časté pouze u starších žen, jak se v poslední době běžně vyskytuje, ale vyskytují se stále častěji u aktivních mladých lidí. Protože jejich kosti jsou zdravější, měkké tkáně jsou postiženy častěji.
Poranění kloubu SL vede k rozvoji artritických lézí, které mohou u aktivních pacientů rychle postupovat. Vývoju SLAC lze zabránit včasnou diagnózou lézí měkkých tkání na rentgenových snímcích, protože ty jsou obvykle patrné po redukci nebo při sledování.
Pokud vzniknou pochybnosti, měla by být provedena artroskopie nebo jiné vyšetření, i když nemusí být dostatečně spolehlivé.