Abstrakt
Výzkumy zabývající se katolickou církví v českých zemích po nastolení komunistického režimu v roce 1948 se podle autora vyznačují jistou uzavřeností v tom smyslu, že nefunguje komunikace mezi "církevními" a "necírkevními" historiky. Cílem článku je popsat příčiny této situace a navrhnout jednu z možných cest, které by mohly bádání o dějinách katolické církve v tomto období zapojit do širších diskusí o povaze komunistické diktatury.
Autor dochází k závěru, že jedním z důvodů zmíněné uzavřenosti je intenzivní přejímání prací Karla Kaplana, které odvádí pozornost badatelů od témat, jež nesouvisejí přímo s represí proti katolické církvi a jejím osobnostem. Dále autor zpochybňuje stereotypní obraz komunistické strany a římskokatolické církve v poválečném Československu jako dvou nesmiřitelných protivníků, když upozorňuje na jejich celkový konsenzus a důležité styčné body v období takzvané třetí republiky (1945-1948), především na příkladu komunistického historika a politika Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a katolického publicisty Adolfa Kajpra (1902-1959), a také na určité průniky komunistické a katolické identity po roce 1948.
Studie nastiňuje možnost uchopit danou problematiku prizmatem konceptů legitimity a hegemonie, které by vycházely z poměrů v období třetí republiky a umožnily by otevřít výzkum novým otázkám.