Abstract
"Ale mimo vše toto, v klášteře, před zraky bratří, když čtou-," zamýšlel se v roce 1124 Bernard z Clairvaux ve svém spise Apologia ad Guillelmum nad architekturou opatství v Cluny a tázal se sám sebe, "co zde dělá tato směšná obludnost, úžasný druh deformované krásy [deformis formosita] nebo krásné deformovanosti [formosa deformitas]?" Položíme-li si otázku středověkého cisterciáka při pohledu na kubistická díla, snad i v nich nalezneme jakousi deformovanou krásu přesahující pouhé stylové vymezení. Co je tedy podivná spřízněnost baroka a kubismu? Je to způsob vzájemnosti, který k sobě tyto dva časově vzdálené umělecké projevy chovají, přičemž ona podivnost je proměnlivá nejednoznačnost tohoto vztahu.
Formosa deformitas, krásná deformovanost, je právě to, co je spojuje. Výstava zpřetrhává tradiční vidění dějin rozparcelovaných na stylové periody rozvíjející se pouze jedním směrem na časové ose.
Naopak představuje umělecká díla jako anachronistická, díla existující v konstelacích, které jsou konfliktem i symbiózou mnoha různých temporalit. Baroko se zde objevuje ve třech možných valérech pojmu - historické, politické a abstraktní -, jež se vzájemně prostupují.
Naopak český kubismus je vymezen dobou existence Skupiny výtvarných umělců, tedy rozpětím let 1911-1914. Ve čtyřech výstavních místnostech se kaleidoskopicky skládá nejednoznačná mozaika toho, jak bylo baroko přítomné v kubistických dílech.
Samotný kubismus v českém umění však není o nic méně komplikovaný než baroko. Skupina výtvarných umělců se začala názorově tříštit již krátce po svém vzniku.
Umělci, kteří pro své názory opustili SVU Mánes, jen těžko nacházeli shodu. Snad právě díky tomu vznikl názorově a především tvarově bohatý svět, díky němuž přehodnocujeme naše časoprostorové konvence i dnes.
Výstava Formosa deformitas je tak zčásti experimentem vidění, respektive zviditelnění staršího v novějším - žádá proto svého diváka, aby měl oči otevřené.