Jak tvrdí francouzský sociolog a autor konceptu tzv. kolektivní paměti Maurice Halbwachs, lidská paměť je vždy produktem působení společenských referenčních rámců: "Neexistuje žádná paměť vně oněch referenčních rámců, jichž využívají lidé žijící ve společnosti, aby fixovali a znovu nacházeli své vzpomínky". V tomto kontextu zdůrazňuje i konkrétnost a názornost coby základní rysy vzpomínání, na jejichž základě se v tomto procesu utváří a uplatňují ucelené vizuální a narativní figury.
Tyto figury v sobě propojují pojmy a obrazy, přičemž při jejich prosazování často dochází k emblematizaci jednotlivých hmatatelných jevů, jež se posléze stávají znaky daných abstraktních idejí či entit: "Má-li se ta či ona pravda usadit ve vzpomínce skupiny, musí se zpodobnit v konkrétní formě události, osoby či místa." Aleida Assmannová ve svých úvahách o kolektivní paměti poukazuje na její institucionální a nespontánní povahu: kolektivní paměť je dle ní produktem působení společenských institucí, které k jejímu utváření úmyslně využívají symbolů, artefaktů, rituálů a paměťových praxí. Za příznačnou vlastnost kolektivní paměti považuje tendenci k vytváření trvalých a zobecněných struktur symbolů a znaků.
Rok 1989 je ve střední Evropě bezpochyby nejen jedním z objektů kolektivního vzpomínání, nýbrž také svého druhu emblémem širšího komplexů historických událostí a fenoménů spojených s demokratickými proměnami místních politických režimů, ekonomickou transformací a zrodem i rozvojem občanské společnosti v zemích bývalého socialistického bloku. Jako vlivný symbol tvoří také významný referenční bod v uvažování o hodnotách, na něž je (či bylo) v těchto zemích odkazováno jakožto na morální a ideové pilíře jejich pozdějšího politického zřízení.
Zároveň, coby formativní událost celé generace občanů a svého druhu "zakládající mýtus" současných demokratických států, je provázán s členitou strukturou znaků, jejichž pomocí je znázorňován v rámci paměťové praxe a historického vzdělávání. Zmíněné vrstvy reflexe roku 1989 v kolektivní paměti vzájemně interagují a dohromady utváří jeho specifický obraz v očích veřejnosti.
Obrazotvorný potenciál paměti této historické události ve vztahu k ustalování uceleného rezervoáru s ní spojených symbolů a narativů v zhuštěné podobě dokládají snahy o jeho prezentaci v muzejních expozicích. Prostředkem vyprávění jsou exponáty, které podléhají řízenému výběru.
Reprezentace se tak odehrává ve stálém napěti mezi reflexí rozsáhlejšího materiálního, vizuálního a názorového dědictví a nadřazeným narativním záměrem, který expozici utváří. Studie se zaměřuje na analýzu vybraných tematizací roku 1989 v Česku a v Polsku.
Cílem bude sledovat a porovnat základní symboly, znaky a narativní figury, které se ve vystavování tohoto tématu objevují, a to ve vztahu k jejich provázání s materiálním dědictvím událostí roku 1989 a tím, co je v rámci společenského konsenzu chápáno jako ideové dědictví tohoto období. Účelem je na příkladu výstavních reprezentací roku 1989 analyzovat jeho úlohu coby emblému společenské změny.