Abstract
Otec i matka ve své mluvě vykazují typické znaky řeči orientované na dítě, jež napomáhají dětem k osvojení daného jazyka (Clark, 2003). Odborná literatura k této problematice uvádí, že otec představuje pro dítě konverzačně náročnějšího partnera než matka, alespoň co se týče udržení rozhovoru s dítětem (Šulová, 2003).
V dalších oblastech zkoumání řeči orientované na dítě se výsledky zahraničních výzkumů rozcházejí (Průcha, 2011) a v českém jazykovém prostředí chybí. Hlavním cílem tohoto výzkumu proto bude srovnání mluvy otce a matky, vycházející z longitudinálního výzkumu rodinných konverzací v domácím prostředí.
Prozatím můžeme pracovat s daty vycházejícími z předcházející diplomové práce Komunikace otce s dětmi (Mráčková, 2015) a přiblížit si znaky řeči otce orientované na dítě a popsat doložené komunikační strategie při společné komunikaci. Vycházíme z audionahrávek jednorázových konverzací v devíti monolingvních rodinách pořízených v letech 2014 a 2015 a transkribovaných podle standardizovaných pravidel systému CHAT.
Celkový čas nahrávek činí sto pět minut a průměrná délka nahrávky se pohybuje kolem jedenácti minut. Věkové rozmezí nahrávaných dětí jsme si stanovili od čtyř do sedmi let, přičemž dvě nahrávky s tříletou a desetiletou dívkou měly posloužit pro porovnání s cílovou věkovou skupinou.
Pojetí komunikačních strategií pochází ze slovenských odborných prací (Horňáková, Kapalková a Mikulajová, 2009). S oporou o toto východisko ukazujeme, že otcové komunikační strategie při své komunikaci s dítětem užívají intuitivně, ale dosud dostupná data ukazují, že prostřednictvím popisu porušování komunikačních strategií lze doložit, že otcové jsou pro své děti náročnějšími komunikačními partnery než matky, např. z důvodu omezenější trpělivosti k nižšímu tempu produkce řeči dětmi, které otcové v pozdějších fázích rozhovoru kompenzovali tím, že za děti slova i promluvy dokončovali, což snižovalo zájem dětí o účast v konverzaci.
V rámci pragmatické analýzy řeči otce orientované na dítě věnujeme pozornost kontaktové komunikační funkci, zejména formám oslovení a kontaktovým prostředkům typu no, hele, viď apod. Děti oslovují svého otce nejčastěji pomocí zájmene ty, přičemž otcové nejvíce využívají forem zdrobnělin a domáckých podob jmen a ani v jedné z nahrávek žádný z otců nevyužil k oslovení dítěte oficiální podobu jména.
Další zkoumanou oblast představují typy otázek. Jak u otců, tak i u dětí převažovaly otázky zjišťovací, což společnou komunikaci příliš nerozvíjelo.
Na straně otců bylo celkem položeno 300 otázek zjišťovacích a 201 doplňovacích. V této souvislosti vyvstává otázka, jakému typu otázek budou dávat přednost české matky.
Obdobným tématem se zabýval slovenský výzkum (Slančová, 1999) při zkoumání řeči učitelky v mateřské školce, kde průměr doplňovacích otázek činil 71,5 %. Pro další výzkum je nutné mít k dispozici rozsáhlejší soubor nahrávek, aby se mohlo určit, zda jsou matky skutečně více senzitivní ke svým dětem než otcové a zda otcové na rozdíl od matek skutečně nepřijímají takovou zodpovědnost za udr žení rozhovoru s dítětem jako matka, a jaké jazykové prostředky a komunikační strategie jsou v tomto směru indikativní.