Běloruský prozaik Alěs Adamovič je dnes připomínán především jako inspirátor Světlany Alexijevič a jeho vlastní dílo stojí na okraji badatelského zájmu. Přitom kromě vlastní montáže různých typů autentických dokumentů promyšleně pracoval i se zapojováním dokumentů do narativní fikce.
Ve svém příspěvku na interpretaci románu Katani (Karateli, 1980) ukazuji, jak i tyto zdánlivě formální postupy utvářejí celkový smysl díla. Text románu je výrazně heterogenní, sestává z výňatků ze soudních svědectví, vzpomínek, dobových dokumentů a vnitřních monologů jednotlivých postav.
Východiskem pro výklad zdánlivě nesourodé koláže mi bude koncept alegorie P. Bürgera, jenž se sice vztahuje k umění avantgardy, avšak věřím, že může dobře posloužit i jako obecnější koncept.
Konstitutivní rysy alegorie, především fragmentarizace, zánik celistvosti díla a ztráta přirozené vazby mezi realitou a jejími významy umožňují i na rovině strukturní výstavby postihnout ztrátu autenticity vlastní existence u hrdinů románu, příslušníků nacistických kárných komand v Bělorusku během druhé světové války.