Abstract
Dějiny umění zapadají do normalizačního příběhu tzv. malých uměnovědných oborů, které od roku 1970 pod nálepkou oborů nerentabilních, po nichž je jen velmi malá společenská poptávka, byly odsouzeny k přežívání na periferii československých humanitních věd. V tomto normalizačním rámu, který na malé uměnovědné obory režim nasazoval, se ukázalo být v případě dějin umění příliš těsno pro větší množství pracovišť - režim usiloval o to redukovat jejich počet.
Specializované pracoviště při Akademii věd - jako byl Ústav pro teorii a dějiny umění -, jež lépe odpovídalo technokratickým nárokům a potřebám vtělených do kolektivních projektů uskutečňovaných v rytmu pětiletek, nemuselo příliš vehementně soupeřit o své místo na slunci se svým podstatně starším, obor zakládajícím, o to ale více znevýhodněným sourozencem, jímž byly univerzitní dějiny umění, jejichž existenční ohrožení vyvrcholilo v polovině 80. let. Příběhy obou těchto institucionálních aktérů v normalizačním takřka dvacetiletí se do určité míry liší, mají ale i mnoho společného.
Obojí dobře ilustrují již samotné vedoucí osobnosti obou pracovišť - Vladimír Fiala a Sáva Šabouk, dosazené režimem v roce 1970. Ve svém příspěvku se pokusím situaci normalizačních dějin umění charakterizovat právě prostřednictvím těchto dvou protagonistů, posametovým oborovým diskurzem dosud jen spíše marginalizovaných a karikovaných.
Nakolik jejich role přinášela diskontinuitu a snižující se kvalitu oboru a nakolik bylo obojí podmíněno dalšími vnějšími faktory, které byly spíše charakteristikou a zároveň nedostatkem systému více než záměrnou likvidací malého uměnovědného oboru?