Monografie se zabývá pražskou univerzitou v kontextu ostatních univerzit v habsburské monarchii z hlediska jejího správního vývoje od poloviny 18. století. Horní časovou hranicí, ke které práce směřuje, je vydání vysokoškolského zákona 18. května 1950.
Tereziánské a po nich josefínské reformy přinesly nárůst zásahů státu do činnosti nejen pražské univerzity ve všech oblastech, změnily ji v instituci, vychovávající státní úředníky. Další zlom zcela jiným směrem ve vývoji univerzity nastal po roce 1849, kdy thunovské reformy nasměrovaly univerzity na vědecký výzkum a umožnily jim větší zejména myšlenkovou nezávislost na státu.
Tento vývoj pak zastavil až vysokoškolský zákon z doby po 2. světové válce. Studie nastiňuje zejména vývoj nakládání s úředními písemnostmi v rámci univerzity od jejich vzniku po uložení v archivu nebo skartaci, srovnání nastavených norem a reality.
Věnuje se typologii úředních písemností, proměnou jejich formy i obsahu, a také chodem univerzitní kanceláře a úkoly, které plnila od konce 18. století do poloviny 20. století. Ve druhé části jsou editovány tři písemnosti, dokládající vývoj práce s úředními písemnostmi na univerzitě z různého pohledu.
První je inventář přijatých univerzitních listin z poloviny 18. století, vypracovaný Rheinhardem von Priesterlichem. Druhá je žádost syndika o zvýšení počtu úředníků univerzitní kanceláře z roku 1846, podrobně popisující agendu dosavadních univerzitních administrativních zaměstnanců.
Třetím editovaným dokumentem je instrukce pro zaměstnance kanceláře české univerzity z osmdesátých let 19. století.