Abstrakt
V českém syst ému státní správy soudů mají soudcovské rady minimálně z časového hlediska své pevné místo jako orgány soudů již od přijetí zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jelikož jde o jediné státní orgány tvořené na základě přímé volby soudců, představují soudcovské rady poměrně unikátní orgán, který vybočuje ze standardně hierarchické struktury soudní správy.
Této relativní unikátnosti bohužel zcela nekoresponduje pozornost veřejnosti, která se oblastí správy soudnictví příliš nevěnuje, čemuž se regulace soudcovských rad nijak nevymyká. Pro cíle tohoto příspěvku si proto stanovuji výzkumnou otázku, zda je tento institut na soudech efektivně využíván a zda výstupy soudcovských rad dávají předsedům soudů pozitivní zpětnou vazbu.
To je v tomto příspěvku poměřováno analýzou samotného ustanovování soudcovských rad na shromáždění soudců a konkrétního výkonu působnosti soudcovských rad. Zde vycházím z vlastní analýzy, kterou jsem provedl v letech 2017 - 2019 na materiálech poskytnutých soudy pomocí žádostí o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Na jejím základě dospívám k závěru, že jak ustanovování, tak výkon působnosti soudcovských rad působí v praxi problémy, a to zejména kvůli nejednoznačnosti zákona i laxnímu přístupu Ministerstva spravedlnosti. To vše podporuje pravděpodobně nezájem ze strany samotných soudů a soudců na systémově plodném zapojení soudcovských rad do správy soudnictví, který plyne částečně i ze strukturálně nevhodného zřízení soudcovské rady u každého soudu v ČR, k němuž je přiděleno alespoň 11 soudců (což je drtivá většina).
Příspěvek je rozdělen do tří částí. V první se zaobírám rozborem zákonné úpravy v ČR za použití částečného srovnání některých dílčích institutů se systémem v SRN.
Ve druhé části se příspěvek věnuje analýze a rozboru ustanovování soudcovských rad a na něj napojených procedur, kde čerpá primárně z informací zachycených v příloze č. 1. Třetí část pracuje s rozborem konkrétního výkonu působnosti soudcovských rad a shromáždění soudců, kde dále čerpá z informací zachycených v příloze č. 2.
Na to celý příspěvek navazuje závěrem s krátkými úvahami de lege ferenda.