Abstract
František Adolf Šubert, v letech 1883 - 1900 ředitel Národního divadla, byl jedním z prvních manažerů české kultury. Svým organizátorským talentem a schopností vstupovat do veřejného dění naplnil ideu Národního divadla, že postavená instituce více než místem inscenování kvalitního umění je především centrem celé společnosti a její reprezentací.
Dokázal přicházet se strategiemi, jak do divadla přivést nové sociální skupiny a obecenstvo nikoliv jen z Prahy, ale ze všech míst, v nichž se obyvatelé hlásili k českému národu. V tomto směru důležitou úlohu sehrály nejen divadelní vlaky, ale také zapojování divadla do velkých akcí typu Jubilejní nebo Národopisné výstavy a v neposlední řadě uvádění zvláštních představení pro méně majetné skupiny obyvatel.
Od samotného otevření divadla však také musel čelit kritice z řad divadelních kritiků pro nedostatečnou kvalitu repertoáru a jeho celkového směřování. Mnohdy protichůdnost všech výtek vylučovala možnost jejich naplnění a dnes vyvolává otázku, do jaké míry očekávání z řad celé odborné veřejnosti byla adekvátní podmínkám, v nichž Národní divadlo muselo působit. Šubert byl nucen z divadla odejít po letech stále vzrůstající kritiky, přesto bez věcné příčiny jako uznávaný ředitel.