Abstrakt
Autor předkládá souborné sdělení o přínosu imunoonkologické léčby v terapii malobuněčných plicních karcinomů (SCLC). Jde o nádory neuroendokrinního původu, které se vyskytují převážně u kuřáků a které bývají nejčastěji diagnostikovány v po-kročilých stadiích.
Tyto nádory jsou zpočátku citlivé na chemoterapii, později se stávají rezistentními k většině léků podávaných ve vyšších léčebných liniích. V poslední době se SCLC dělí na molekulární podtypy ASCL1, NEUROO, POU2F3 a YAP1, které jsou rozdílně citlivé k někter ým léčebným modalitám.
Imunoterapie preparáty atezolizumabem nebo durvalumabem v kombinaci s chemoterapií etoposidu s platinovým derivátem v první linii přinesla po desetiletích významné prodloužení života nemocných ve srovnání se samotnou chemoterapií. Preparáty nivolumab a pembrolizumab mají na základě polékových studií doporučení FDA pro léčbu SCLC ve třetí a dalších liniích.
Prediktorem účinnosti imunoonkologické léčby se kromě PD-L1 exprese ukazuje být i mutační nálož tumoru (tumour mutation burden, TMB). Podobně jako u pokročilých SCLC znamená imunoonkologická léčba benefit pro kvalitu i délku života u nemocných se SCLC, zejména je-li užita v první léčebné linii v kombinaci s chemoterapií.
Je však i jednou z možností léčby SCLC ve třetí a dalších liniích léčby.