Abstrakt
Okresní školní inspektor před začátkem školního roku 1952 na učitelské konferenci prohlásil, že "jediným světovým názorem na škole prosazovaným je marx-leninský (...) Náboženství jest s tímto názorem v rozporu, proto si učitelé musí sami u sebe tuto otázku vyjasnit. Nejedná se o rozpoutání protináboženského boje, ale jde o to, aby pokrokoví občané neposílali své děti na náboženství." Jeho nářek byl také zřejmě na místě, když podle statistik v roce 1952 na náboženství v českých zemích docházelo celých 69,4% dětí.
Tento příspěvek se pokusí historizovat fenomén výuky náboženství v českých zemích, především v období 1950-1956. V první části předmětem příspěvku bude analýza vztahu Komunistické strany Československa a římskokatolické církve v období tzv.
Třetí republiky, s cílem vytvořit vhodný konceptuální rámec pro část empirickou. Druhá část se bude zabývat strategiemi KSČ na poli výuky náboženství, tak i konkrétní sociální praxí spojenou s jejich implementací.
Ambicí příspěvku je alespoň částečně zachytit určitý pomyslný prostor stýkání ideologického nároku s každodenní praxí, která je vytvářena v komunikaci mezi komunistickými elitami, církevními tajemníky, lokálními funkcionáři, učiteli a řediteli, církevní hierarchií a samotnými věřícími. Příspěvek se pokusí ukázat, že v socialistickém školství existovala jistá snaha o využití náboženské výuky ve smyslu socialistická výchovy.
Nicméně od konce první poloviny 50. let byla tato snaha postupně redukována a všechny známky normality výuky náboženství měly být omezeny na minimum. Výzkum však ukázal, že lokální praxe ne vždy tomuto nároku dostála.
Vždy totiž byla limitována snahou nepřekročit rámec "legality", který by mohl ohrožovat "legitimitu" komunistického vládnutí.