Příspěvek se zabývá otázkou procesní použitelnosti záznamů ze sledování osob a věcí v jiné trestní věci (problematika tzv. prostorového odposlechu), respektive vztahem ustanovení § 158d odst. 2 a 3 tr. řádu vůči ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu. V článku jsou předloženy argumenty jak ve prospěch, tak i v neprospěch pou žitelnosti záznamů ze sledování osob a věcí v jiné trestní věci.
Problematika je zkoumána z pohledu doktrinálního (právně-teoretického), normativního a judiciálního. Mimořádná pozornost je věnována především rozhodovací praxi vrcholných soudů (obou vrchních soudů, Nejvyššího soudu ČR, Ústavního soudu ČR).
Autoři se domnívají, že by této otázce měla být věnována náležitá pozornost i v rámci probíhajících prací na novém trestním řádu.