Abstrakt
Monografie se zaměřuje na jazykové vzdělávání žáků se zrakovým postižením (dále jen ZP) na 2. a 3. stupni škol. Zkoumá historické formování didaktiky českého jazyka žáků se ZP v dobových kulturních a společenských souvislostech v období od roku 1807 do roku 1989 se zvláštním zřetelem k období od roku 1945 až po současnost.
Historický výzkum se soustřeďuje na specifické aspekty jazykového vyučování dětí se ZP, pro nějž je charakteristická skutečnost, že je realizováno bez možnosti vizuálních podnětů. Pro výzkum kombinujeme badatelské metodologické přístupy obvyklé pro lingvodidaktické (obsahová analýza primárních pramenů, řízené rozhovory s pamětníky jako doplňková metoda) a speciálně pedagogické obory (historicko-srovnávací metoda) s cílem propojit obě roviny v konzistentní pohled na zkoumanou problematiku.
Zpracovává historický vývoj didaktiky mateřského jazyka u žáků se ZP, identifikuje silná místa (koncepce osnov předmětu, vývoj vzdělávacích cílů, kvalifikace učitele českého jazyka, speciální učebnice českého jazyka apod.) v minulosti a snaží se podpořit teoretická východiska pro rozvoj soudobé inkluzivní didaktiky předmětu český jazyk akceptující speciální vzdělávací potřeby žáků.