Pojem kapitalismus lze považovat jednak za označení konkrétní historické epochy, jednak analytický nástroj humanitních věd. Případová studie se soustředí na druhou rovinu tohoto termínu, konkrétně využití kapitalismu jakožto pomůcky pro analýzu strategií státu i průmyslových podniků za účelem sociální péče o dělnictvo.
Text si klade otázku, proč v německojazyčném historiografickém diskurzu nevznikla natolik rozvinutá teoretická soustava podnikatelských strategií vůči dělnictvu, jako například v anglosaských zemích diskurz "kapitalismu blahobytu" (welfare capitalism). Ačkoliv německé prostředí pracovalo s příbuzným termínem (Wohlfahrtskapitalismus), jeho intenze se od anglosaského ekvivalentu fundamentálně odlišovala.
Důvodem byl mimořádný důraz na stát, který v ekonomické a sociologické teorii německé historické školy vystupoval jako hlavní garant institucionálního zázemí modernizačních procesů. Ačkoliv poválečný německý ordoliberalismus razantně odmítal primát centrální administrativy v hospodářství, synergie mezi státem a sociální politikou byla v teoretické i praktické rovině stále přítomna.
Podnikatelstvo mělo v tomto kontextu jen limitovaný prostor rozvíjet zcela autonomní sociální politiku, kterou ve středoevropském prostoru legislativně zaštiťovaly státní úřady.