Abstrakt
Jak dosáhnout celistvého uchopení vlastního já, má-li na rozdíl od ponožky povahu něčeho, co je třeba vykonávat, co je z principu nehotové a co nelze zaštupovat žádnou dodatečně konstruovanou jednotou? Tato otázka bude příležitostí k odhalení několika společných motivů Hegelovy filosofie a existenciálně laděné fenomenologie, počínaje důrazem na zakoušenou absenci jednoty jako bezprostřední pohnutky k projasnění sebe-vztahu. Tuto jednotu na rozdíl od Husserla nehodláme situovat do transcendentálně reflektovaného proudu vědomí, ale do porozumění sobě samému na základě aktivit vykonávaných ve sdíleném prostoru světa.
I zde se však vynoří nové rozpory, spojené s nevyhnutelným sebe-zvěcněním jakožto současné podmínky i překážky ztěžující dosažení celistvého bytí sebou. Namísto Heideggerova důrazu na nezastupitelnost vlastního "moci být" se v závěru znovu prosadí hegelovská perspektiva, z níž sebevědomí neustále rekonstituuje svou vždy prekérní jednotu tím, že přijímá i kriticky reviduje své zvěcnění ve veřejné sféře jako podmínku svého bytí sebou.