Abstrakt
Tento článek si klade za cíl přispět k výzkumu českých elit 19. století a zpracovat dosud opomíjené téma profesionálního vzestupu českých a německých českých architektů a stavitelů v 19. století. V této době se v důsledku státních reforem vzdělávacího, správního a právního systému změnilo také profesní vnímání a sociální status této vrstvy.
V úvodu jsou architekti a stavitelé zahrnuti do procesu modernizace stavebnictví a jsou vymezeni v kontextu dobového chápání na základě jejich vztahu k umění, technice a podnikání. Následně jsou architekti a stavitelé definováni jako socioprofesní skupina, která během sledovaného období dosáhla určité míry profesionalizace.
Na pozadí formování moderního systému stavebního a architektonického vzdělávání, práva a správy jsou jednotlivé znaky profesionalizace podrobeny výzkumu na konkrétních případech architektů a stavitelů s využitím metody kolektivní biografie elit (studium sociálního pozadí, vzdělávání, stavební praxe a dalších veřejných aktivit dané osobnosti). V článku se tedy prolínají dvě roviny - obecná a osobní.
V obecné rovině je sledováno propojení stavebního vzdělávání, právního systému a správy v průběhu 19. století. Faktory této transformace jsou poté v osobní rovině doloženy na příkladech čtyř členů generace Josefa Hlávky (Josef Korel, Josef Niklas, Adolf Siegmund, Karl Schlimp), kteří byli prvními absolventy nově reformovaného vzdělávacího systému a kteří vstoupili do aktivního profesního života život během hospodářského a stavebního rozmachu šedesátých let.
Na základě srovnání jejich kariérních cest a stupně jejich dosaženého sociálního statusu je v závěru koncipována typologie tří různých úrovní profesní kariéry (regionální, zemský a státní architekt a stavitel). Zároveň jsou v jednotlivých případech pozorovány další související jevy, jako např. divadelní či nádražní architektura a její role pro rodící se občansko-národní společnost.