Kapitola přibližje historii přístupů k lidem s mentálním postižením. Postupné poznávání mentálního postižení rozvíjené speciálněpedagogickým paradigmatem tak, jak jej definujeme dnes, vychází vedle filosofické reflexe duše a těla z velké části z myšlenkových tradic exaktního poznávání lidského mozku v rámci lékařských věd.
Postupné zkoumání mozku se pokoušelo vysvětlovat existující rozdílnosti v zákonitostech lidského myšlení, vnímání a prožívání. Těsná blízkost medicíny a speciální pedagogiky je zřejmá, byť vztah těchto disciplin prošel řadou proměn a vždy ovlivnoval genezi našich postojů k lidem zranitelným mentální odlišností.
Nejzákladnější "terapie" nespočívá v medikaci ani operativní léčbě ale ve vytvoření vhodně uzpůsobených, na prvním místě edukačních podmínek k smysluplné existenci lidí s mentálním postižením.