Abstrakt
Autorka v pojednání odpovídá na čtyři reflexe své knihy Hegelova fenomenologie světa. V první části se věnuje základním pojmům, tak jak je komentuje Pirmin Stekeler, který vyzdvihuje především vztah pojmu světa ke svému vlastnímu pojmu životních forem.
Vypořádává se rovněž s odlišnými interpretacemi vztahu sebevědomí na straně jedné a boje na život a na smrt na straně druhé. V závěru tohoto oddílu se zaměřuje na Stekelerovu koncepci Fenomenologie ducha jako mundiceje.
V této souvislosti se autorka obrací k tématu náboženství, které je stěžejní pro příspěvek Olgy Navrátilové. Autorka odmítá návrh Olgy Navrátilové chápat Hegelovu řeč o konci náboženství jako anticipaci zániku náboženství.
Zdůrazňuje, že Hegel usiluje o podržení všech tří momentů ducha, které jsou na symbolické rovině vyjádřeny jako Otec - Syn - Duch Svatý. Přestože vychyluje dynamiku směrem k Duchu, netvrdí, že by pojem transcendence, tak jak jej na úrovni náboženství ztělesňuje Bůh, měl být překonán ve smyslu jeho zničení.
V reakci na pojednání od Josefa Vojvodíka zdůrazňuje autorka důležitost děl romantiků pro Hegelovu filosofii, především ironie a humoru, avšak vždy v jejich objektivních, nikoliv subjektivních podobách. Ironie není vlastností subjektivního ducha, ale objektivní skutečnosti.
V poslední části se autorka věnuje reflexi Tomáše Kordy, který vznáší nárok radikální aktualizace: podle autora by bylo záhodno domyslet Fenomenologii a promítnout její tezi, resp. Hegelovu filosofii vůbec do naší současnosti, a tak sledovat, do jaké míry se duch vzdělával i po Hegelově době.
Tento typ aktualizace autorka odmítá a navrhuje, že aktualizovat je možné Hegelův styl, méně již jeho pojem dějin.