Abstrakt
V perikopě znamení proroka Jonáše (Mt 12,38-42) Ježíš tvrdě odmítá žádost zákoníků a farizeů podat jim znamení, které by prokázalo, že není ve spojení s Belzebubem (z čehož byl krátce před tím nařknut - Mt 12,27), a které by zároveň umožnilo jednoznačně zodpovědět otázku po Ježíšově identitě. V poloironické odpovědi Ježíš odkazuje na znamení proroka Jonáše, kterým, dle mého názoru, není myšleno nic jiného než Jonášovo kázání Ninivským. Říká tak farizeům, že jediným znamením, které jim bude dáno, je - stejně jako v případě Jonášově - právě a jen on sám - jeho osoba a zvěst spojená s uzdravováním (coby znakem vlamujícího se království Božího), kterého se již stali svědky.
K podtržení závažnosti situace používá Ježíš dva obrazy posledního soudu, které převrací naruby, a vyzývá své posluchače k rozhodnutí víry, k obrácení.